Po obejiti nekolika agentur poradajicich vylety lodi na jezero jsme se rozhodli pro Inca tour. Rano nas vyzvedl taxik a za chvili jsme se uz plavili lodi spolecne s asi 20 dalsimi lidmi vsech moznych narodnosti. Prvni zastavka byla na plovoucich ostrovech. Zdejsi obyvatele Uruove si mezi rakosem postavili z rakosu ostrovy na nichz ziji. Jejich chyse jsou z rakosu, lode z rakosu, vyrobky z rakosu, rakos jedi, proste cely jejich zivot je o rakosu. Na jednom z takovych ostrovu, ktery obyvala jedna rodina a mel asi 8 chysi  jsme se vylodili a vyslechli si kratkou prednasku o jezeru, o ziviote mistni komunity. Ochutnali jsme rakos udajne hrozne zdravy, plny vitaminu, mineralu atd. (na chut ale nic moc). Pote si nas domorodci rozebrali, ukazovali nam sve chyse a snazili se udat sve vyrobky. Janinka byla jako jedina z vyletniku navlecena do tradicniho odevu. Mezi chysemi se prochazely domestikovane volavky a kvakosi. Obecne je jezero Titicaca ptaci raj. Nasledovalo preplaveni vysperkovanou rakosovou lodi zvanou Mercedes Benz  na dalsi z ostrovu, kde byl obchod z rakosu, obytovani (fakt huste) a obcerstveni. Kdyz tentokrat z vyletniku nekapla ani sola, nalodili jsme se a vydali se na 2 hodinovou plavbu na jiz klasicky ostrov Taquile. Tam jsme vysplhali po strme stezce do male vesnice. Zde probehla tradicni masaz nasich penezenek a nasi Inka group se pritom ztratila jedna Cinanka. Ostrov je vyjimecny svoji uzavrenou komunitou a tradicemi. Muzi nosi dlouhe cepice, podle jejich barev se pozna zda je svobodny, zenaty, chytry ci spolecensky nadrazeny. Podobne je to s zenskyma, ktere nosi satky s ruzne velkymi bambulemi.  Mala bambule = senora, velka bambule = senorita. Po obede, kdy jsme meli pstruha s ryzi a hranolkama jsme se vydali pres ostrov do pristavu, kde na nas jiz cekala lod. Pocasi krasne, celou dobu svitilo slunce. Cestou do Puna byly az 3m velke vlny, je divne, ze se nikdo nepoblil. Vecer opet hrozna kosa.

Po delsi dobe se opet ozyvame se zpravami z cest. Behem poslednich dnu jsme toho prozili opravdu hodne. Plne jsme najeli na peruanskou stravu (ktera se Broukovi lehce vymstila) a v mistni doprave jsme okusili jiz temer vsechno. V horni casti posvatneho udoli lezi vesnice Pisac o 2000 obyvatelich, ktera je proslula mistnimi nedelnimi trhy, na ktere se sjizdeji mistni i turiste z sirokeho dalekeho okoli. Shodou okolnosti jsme tuto udalost zazili i my. Poklidna vesnicka postavena vesmes z veprovic razem prekypovala davy lidi. Prodavalo se snad vsechno co vas napadne. Byly tu i zeny, ktere prodavaly trebas jen par kusu cibule. Lidi prijizdeli autobusy, taxiky, nakladaky, na strechach aut. Nastesti jsme ten den zavcas odjeli smerem k Machu Picchu. Diky ochote a vstricnosti mistnich jsme se vzdy a vcas dostali do spravneho autobusu ci collectivos. Z Ollantaytamba jsme byli nuceni pokracovat dale vlakem Perurail, dle jejich sloganu unforgettable journeys to mela byt nezapomenutelna cesta. Meli pravdu. Na tuhle cestu opravdu nikdy nezapomenem, zejmena diky cene jizdenky. Tato spolecnost evidentne zneuziva toho, ze do Aguas Calientes, coz je vychozi bod na M.P. nevede cesta. Respektive tam vede jeste tzv. Incka stezka, kterou lze absolvovat jedine pesky s pruvodcem, tato cesta je vsak jeste o dost drazsi a trva 5 dni. Do A.C. jezdi jen omezeny pocet vlaku, kazdy s jinym nazvem a za jinou cenu (zadna z nich neni normalni). Druhy zazitek nam Perurail pripravili asi 40 minutovym tisknutim dvou jizdenek (zpatecnich). Jeste, ze neumime poradne spanelsky, protoze dav lidi za nami musel poradne nadavat. Nejdrive nam vystavili jizdenku na spatny druh vlaku, pak na spatny cas, pak na spatne datum, pote zjistili, ze vlak je nakonec obsazeny, a to cele jeste jednou. Vse ale dobre dopadlo a uz jsme ficeli (rychlosti cca 20 km/h) posvatnym udolim k cili. Cestou tam jsme jeli nejnizsi tridou, vlak vypadal o neco hur jak IC u nas, jen mel castecne prosklenny strop. Pusta krajina se po asi hodine jizdy pomalu zacala menit v mlzny horsky les. Po 2 hodinach jizdy jsme dorazili do A.C. Z nadrazi jsme byli jiz tradicne dovleceni do hostelu, tentokrat jmenem Number One. Pravda, realita trochu zaostala za honosnym nazvem, ale po usmlouvani ceny jsme nakonec zustali (pozn. poprve jsme pouzili moskytieru - timto za jeji zapujceni jeste jednou dekujeme manzelum Sevcikovym). Po ubytovani jsme vyrazili do turismem prosaklych ulic koupit listek na M. P. Zde bychom chteli upozornit na peruanskou vyslovnost Machu Picchu, kdy se ve druhem slove vynechava pismeno k. Vecer jsme si zpestrili koupelemi v teplych pramenech spojene s utokem krveziznivych muchnicek. Sli jsme brzo spat, abychom dle planu mohli rano odjizdet v 5:30 na M.P. Usli jsme ale asi az kolem jedne, protoze ulicemi prochazel sem a tam stavkujici, rvouci a bubnujici dav nespokojenych zamestnancu. Nevime tentokrat konkretni zamestnani, nicmene tu stavkuji temer vsichni a to velice casto. Uz jsme tady za ten tyden videli stavkovat postaky, uredniky, pravniky a ucitele. Pote co jsme se do ruzova vyspani vypotaceli k autobusum, cekala na nas pulhodinova fronta turistu. Cesta na M. P. trvala asi 20 minut serpentinama do poradne prudkeho kopce. Kdyz se pred nami otevrel prvni pohled na M.P. osvetlene rannimi slunecnimi paprsky zustali jsme doslova stat s otevrenou pusou. Byli jsme prakticky prvnimi navsteviky a z udoli stoupaly cary mlhy po svazich kuzelu zelenych hor. Neuveritelna scenerie, ktera se neda poradne popsat ani zachytit fotkami (i kdyz jsme jich zde udelali asi 150). Meli jsme stesti, ze nam pri vstupu dali razitko opravnujici k vystupu na horu Waynapicchu, ktera se tyci nad samotnym M.P. Vystup o prevyseni cca 500 metru v teto nadmorske vysce (M.P. - 2500m) nebyl prekvapive tak nemozny, jak se na prvni dojem zdal. Trenovani Valasi to zvladli za 45min. Pohledy a scenerie byly uzasne. Dalsich par hodin jsme travili prochazenim mezi ruinami. Pri odpocinku na lavicce u inckeho padaciho mostu mimo davy turistu pred nami prebehl nosal. Inkove byli opravdu blazni, ze staveli neco takoveho v tak silenych podminkach, ale misto si opravdu vybrali nejhezci, jake mohli. Vecer nas cekal prejezd vlakem zpet do Ollantaytamba a dalsi nezapomenutelna cesta s Perurail. Zpatecni listek stal dvojnasobek cesty tam a tak jsme byli zvedavi proc. Za chvili bylo jasno. Ve vlaku to vypadalo jak v letadle. Obcerstveni se skladalo ze 3 malych kousku ananasu, 2dcl koly a dvou plnenych slanych satecku empanadas. Pote se jeden ze stevardu prevlekl do podivne masky, pobihal po vagonu a vrcel. Pruvodci (on a ona) zalezli na wc, kde se prevlekli do modelu alpaka a vikuna (vyrobky z lami vlny) a nasledovala modni prehlidka s naslednym prodejem modelu. Celist nam opravdu klesla, nebyli jsme schopni slov. Nepochopitelne neprodali nic....Aspon, ze ceta diky tomu utekla rychle. Druhy den jsme se presunuli do Cuzca a z nej busem do Puna - pristavu na jezere Titicaca. Cestou jsme prejizdeli nekonecne nahorni planiny zvane altiplano. Puno se nachazi v nadmorske vysce 3830m, takze na nejake behani to tu neni. Nastesti jsme se jiz stihli oba celkem dobre aklimatizovat. Slunce tu sviti velice ostre, ve dne je docela teplo, ale v noci klesa teplota k nule. Zdejsi zeny nosi na hlavach tradicni burinky, jinak maji nekolikavrstevne sukne, takze vypadaji jak srandovni slanky. Zatim jsme si prohlidli mesto a pristav. Skoro cele mesto je postaveno z nepalenych cihel a psu tu pobiha vice nez jinde. Zitra se chceme jet podivat na plovouci ostrovy na jezere, ktere obyvaji puvodni obyvatele Uruove.

Rano jsme vstavali uz o ctvrt na pet. Snidane byla nachystana dle domluvy presne na trictvrte, coz by se v CR stat opravdu nemohlo. Nase obavy z toho jak rano sezenem nejakou dopravu na letiste rozptylil pristaveny taxik, ktery neslo odmitnout. Usmlouvali jsme prijatelnou cenu a za chvili jsme uz stepovali na letisti. Takovou zajimavosti tu je, ze se tu plati nejaka divna taxa a to v dolarech a pri vsech letech. Nejeden turista jiz zkysnul v Peru nedobrovolne dele, kdyz si nenechal zadne dolary. Poloprazdne mensi letadlo nas asi za hodinu preneslo du Cuzca. Behem letu byly nadherne vyhledy. V poradne preplnenem collectivos jsme se dostali do centra a sli shanet ubytovani. Byli jsme osloveni nekolika typky, nakonec jsme se ubytovali za vysmlouvanych 40 sol asi 200m od centra v budove, ktera pripomina vsechno, jenom ne hostel. Nevyhodou je, ze to je k hostelu do kopce. Nadmorska vyska 3326m, kterou jsme nastoupali z LImy <20m> je opravdu znat. Janicka to snasi jeste dobre, Brouk je na tom o neco hure. Kazdy rychlejsi pohyb je velice neprijemny, blbe se dycha, toci se hlava, funime. Pomala chuze do kratkeho mirneho kopce se rovna vybehnuti velkeho cinzaku. Neprijemne vnimani nadmorske vysky trochu zprijemnil nalez prvniho brouka - na nasem wc (pozn. pro broukare, jedna se o vrtavce). I kdyz nejsme zadni milovnici starych staveb a architektury, musime uznat, ze je opravdu Cuzco nadherne. Domy v kolonialnim stylu, krivolake ulicky, kostely, katedrala atd. Na obed jsme si dali vysnene morce, nebylo to spatne, chutnalo trochu jako kure, bylo toho ale dost malo. Jeden z cilu tedy splnen. Vsude v centru Cuzca jsou doslova stovky lidi vsech vekovych kategorii, kteri se turistum snazi vnutit cokoliv z nepreberne nabidky zbozi a sluzeb. Vyhodou je, ze se tady da smlouvat temer o cokoliv a tak jsme toho parkrat na mistnim trhu vyuzili. Zitra mame v planu presun do vesnice Pisac, ktera je od Cuzca vzdalena cca 20km. Brrr, je tu ted vecer pekna kosa, tak uz pujdem do spacaku.

Vcera ve 22:00 dorazil konecne batoh, dnes rano se zahadne rozchodil mobil a tak je seda Lima ihned o neco ruzovejsi. Dnes jsme zkoukli krasne namesti Plaza de Armas s impozantni vymenou strazi pred prezidentskym palacem, navstivili mistni katedralu, starou centralni postu, muzeum inkvizice, cinskou ctvrt a narodni muzeum. Po Lime se uz pomoci collectivos dopravujeme jako zkuseni limenos (mistni). Teda az na jeden maly zadrhel, kdy jsme po pul hodine jizdy zjistili, ze ulice Tacna je v Lime minimalne dvakrat a to kazda na jine strane mesta :-) Cesta na hostel byla pro nas velmi zabavna, jelikoz jsme nebyli schopni vysvetlit kam presne chceme. Nakonec cil nasi cesty resilo vsech 20 lidi v collectivos a shodli se na nejakem miste, kde nas vyklopi. Cuceli jsme jak pero z gauce, kdyz nas vysadili asi 50 m od naseho hostelu. Dnes vyuzivame asi posledni sance internetu v cene ubytovani. Zitra ficime letadlem do Cuzca (aspon to mame v planu).

Hned pote co jsme vylezli na ulici, tak u nas zastavil jeden z milionu zdejsich collectivos, coz je minibus polepeny samolepkami ve velmi spatnem technickem stavu nacpany lidmi do posledniho mista. Soucasti vozu je nahanec, ktery je za jizdy napul vystrceny ze dveri a hulaka na kolemjdouci.  Nacpali nas dovnitr, udelali zahadne dalsi misto k sezeni a uz jsme uhaneli smer Miraflores - asi nejbohatsi ctvrt Limy na pobrezi. Ulice jsou tady poradne precpane, auta jezdi vsemi smery, prednost nema nikdo, blinkry se tu snad ani nesmi pouzivat, zato klakson je nejpouzivanejsi cast auta. Navstivili jsme mistni trhy, pobrezi (mimochodem moc hezke) tvorene obrovskymi utesy, ochutnali churros a zasli se zpoza plota mrknout na stare obri Limske stavby z veprovic z roku 400. Nasledne jsme se premistili do parku, jehoz soucasti byla i ZOO. Zvirat tam moc nemeli, zato decek tam bylo jak maku.  Je to rekreacni oblast pro celou Limu a tak jsme si i my odpocinuli od vsudypritomneho hluku, smradu a prachu. Nejzajimavejsi ze vseho byl volne poletujici kolibrik. Fotky sem zatim zadne dat nemuzeme, protoze stale cekame na batoh s kablem.

Ahoj vsichni,

nase putovani jiz zapocnulo a je dobrodruzne od sameho pocatku. Na Ruzyni byla Janicka dukladne prohledana, protoze si ji vybral pocitac. To same se pak stalo Broukovi v Amsterdamu. Zrejme jsme se mistnim policejnim slozkam libili. Cesta se spolecnosti KLM probihala v pohode. Jidlo bylo nad ocekavani dobre. Dlouhou chvili jsme si kratili spankem (J), hranim intelektualne narocnych her typu tetris, jeskynni muz, had, safari hunter atd. Na vsech jsme uspesne stanovili nove rekordy. Zejmena zabiti vsech pirani v safari hunter Broukem bylo duvodem k pripitku chilskym vinem, podavanym v letadle. Z letadla celou cestu nebylo nic videt, tak jsme si ty Andy predstavovali sami. Jen na okamzik se nam otevrel pohled na Amazonii s krouticimi se rekami. Tim zabava skocila. Kolem pulnoci naseho casu jsme vystoupili na letisti v Lime (18 st.), 17:00 mistniho casu. U pasu se zavazadly se tisnilo 400 nervoznich cestujicich cekajicich na sva zavazadla. Po hodine a pul nas tam zustalo jenom 6......  Zavazadel kolovolo po pasu hodne, avsak ani jedno se nepodobalo Broukovemu batohu. Janicka na tom byla lepe, batoh ji dorazil v poradku.  Vzhledem k tomu, ze nam Honza domluvil odvoz z letiste do hostelu, jsme byli znacne nervozni, zda na nas avizovana pekna peruanka pocka takovou dobu. Timto se jeste jednou Honzovi omlouvame za nocni telefonat. Po narocnem papirovani jsme vybehli ven, kde na nas cekal s pripravenou ceduli asi 1,5m vysoky Peruanec, ktery nas hned zatahl do sveho taxiku a odvezl do hostelu jmenem Mami Panchita. Zde jsme se ubytovali, zjistili, ze Janicce nefunguje mobil, resp. simka, dali si slivovici, sprchu a padli za vlast. Jeste ze mne J premluvila vzit si do letadla kartacek a nahradni trenky (jakoby tusila zradu). Hostel je to pekny, utulny, dokonce tu mluvi anglicky. Spolu s nami je tu zajimava celosvetova smeska prijemnych lidi. Rano nas mile prekvapila kontinentalni snidane, a taky jsme vuzili prvni prilezitosti ochutnat mate de koka. Jdem resit batoh, ktery doufejme dnes dorazi, mobil a vyrazime do viru velkomesta (9 milionu lidi).

Pevně doufáme, že máme už vše zařízené, i přesto mám stále pocit, že vůbec nestíhám. Zbývá snad už jen zařídit letenky do Cuzca a Iquitos, což by po včerejší hodině španělštiny neměl být problém (pro J). No a ještě musíme záplatovat díry v moskytiéře. Tož to zatím jen tak krátce. 

Tož, přípravy jsou v plném proudu. Už máme +- jasno kam chceme vlastně za ten měsíc jet. Tedy v plánu je Lima-Cuzco+Machu Picchu - Titicaca - Arequipa - Pisco - Lima - Huaraz - Tingo Maria - Iquitos - Lima. Očkování hotovo, teď sháníme různé vhodné svršky, nějaké mapy, antimalarika, informace atd. Nejbrutálnější je ale učení se španělštiny. Ze začátku to vypadalo v pohodě, ale už nějakou tu lekci to tak v pohodě není a tak se učíme plavat ve španělštině. Vzhledem k velmi dobrým zkušenostem v plavání v němčině za vedení prof. Kalábové na gymplu ve Valmezu mi (Brouk) to docela jde. Ještě, že se neučíme kečuánsky.