V Limě jsme se sešli s Janou, ktera nas u sebe na jednu noc ubytovala. Druhy den jsme společně zašli na ceviche, protoze jsme je fakt chteli vyzkouset, kdyz uz je vsichni Peruanci tak zboznuji. Syrove ryby a morske plody marinovane v citronove omacce s cibuli byly docela dobre. Odpoledne jsme se rozloucili a vyrazili taxikem na letiste. Tam probehlo vse v pohode. Let do Amsterdamu trval dlouhych 13 hodin. V Amsteru jsme meli 4 hodiny casu, tak jsme prochodili cele letiste krizem krazem . Ve 21:30 jsme konečně dosedli s pulhodinovym spozdenim na Ruzyni, kde nas cekal Ivo s pritelkyni. Chvili jsme u nich zdrzeli, ukazali par fotek a pak uz jsme vyrazili smer Zlín. Cesta byla trochu neprijemna, s nekolika zastavkama, protoze casovy posun, dlouhe cestovani a hlavne ceviche privodily nasim organizmum jisty diskomfort.

V sedm rano na nas cekal nas pruvodce Wilson. Nalozili jsme zavazadla, jidlo atd. do auta a asi hodinu jeli do Nauty proti proudo Amazonky. Tam jsme presedli na malou lod a dve hodiny jeli po Amazonce a pak po malem pritoku - ricce Yarapa. Cestou jsme chvili pozorovali sede a ruzove ricni delfiny, na brezich hejna motylu a spoustu ptactva. Kdyz jsme vysedli z lodi, cekala nas asi pulhodinova cesta dzungli do kempu. Ten stal na male mytine u ricky, domy postavene na kulech, strechy z palmoveho listi, misto oken site proti hmyzu. Spolecne s nami byli v kempu jeste dva Izraelci a dva Svedi. Ubytovali jsme se ve spolecne nocleharne ve ktere visely moskytiery. Absolutni vlhkost, poradne horko. Clovek se potil ve stinu, i kdyz nic nedelal. Zadna alektrina, vecer se svitilo jen petrolejkama. Behem pobytu jsme s Wilsonem, ktery mel na starosti jen nas, absolvovali nekolik dennich i nocnich vyletu do dzungle. Nafasovali jsme kazdy sve gumaky, do dzungle se mohlo jen v nich a dlouhych kalhotech. Navstivili jsme nedalekou vesnici s domorodci, chytali pirane (tech je v Yarape opravdu hodne) a dalsi ryby jak na udici, tak trojzubcem (uspesny byl s trojzubcem jen Wilson). To co jsme si nachytali, jsme pak i snedli. Jeden z vyletu byl celodenni s prespanim asi dve hodiny proti proudu reky. Z tohoto prespani jsme si take krome skvelych zazitku a bolavych zad (spalo se jen na igelitu) prinesli i fosforove cervenoruzove roztoce zakousane do noh. Dle mistnich jsou zrovna tito roztoci v pohode (no nevime, zatim to svedi opravdu hodne), Pri vypravach do dzungle jsme videli nekolik druhu opic, obri zaby velke jako slepice, tarantule, hromady pestrobarevnych motylu, brouku, sarancat, kobylek, paku nizinnou, obri lednacky, nekolik druhu orlu a volavek, sovu, snovace i s hnizdy, lenochoda, netopyry, hada, obri mnohonozky, bicovce a spoustu dalsi male i velke haveti. Zejmena dominovala spolecenstva komaru. Wilson nam take v dzungli ukazal nekolik stromu, ktere mistni pouzivaji v lecitelstvi. Pili jsme vodu z liany, nechali si namalovat na kuzi motyla a piranu ovocem zvanym wito. Ctvrty den se zmenilo osazenstvo, stavajici lidi odjeli a dorazila trojce - Peruanka, Svycarka a American. Pro J bylo nejvetsi dobrodruzstvi navstevovat sprchy v kempu, ktere byly plne velkych pavouku. Asi trikrat nam prselo, coz neni mnoho na zacatek obdobi destu. Dest byl prijemnym osvezenim v parnych dnech a vubec nam nevadilo, ze jsme zmokli, protoze jsme se tak potili, ze jsme byli porad komplet mokri. Obleceni vubec neschlo a hrozne smrdelo. Wilson se o nas staral opravdu vzorne. Dzungli zna skvele, ani jsme nechapali, jak nekolikrat mohl najit opice ve vetvich stromu. Varili nam dobre a pestre, vzdy k varenemu bylo i ovoce a zelenina a cerstve dzusy. Ke vsemu se podavala ryze, uz ji mame plne zuby. Ted jsme zpatky v Iquitos a za chvili odletame do Limy a v patek vecer domu. Ztratili jsme kabel od fotaku, tak sem opet nemuzem davat fotky. Nove zakoupeny taky nefunguje :-( Mesic v Peru utekl hrozne rychle, no co se da delat, uz se stejne tesime domu.  

V Iquitos na nas cekalo 35 stupnu, silena vlhkost a pred vchodem asi 30 taxikaru, kteri se o nas malem porvali. Vyhral tan nejlevnejsi motokarros :-) Cestou do centra se nam snazil dohodit nejaky hostel. U prvniho nepochodil, zato s druhym hostelem se nam trefil do noty, Velky pokoj, pekna koupelna, sita v oknech, vetrak a hlavne bazen!!! Usmlouvali jsme cenu a hned jsme hupsli do vody. Parada, nic lepsiho jsme si po takove ceste nemohli prat. Zaroven se z chlapika, ktery nas ubytoval vyklubal organizator vyletu do dzungle. Nabidl nam slusnou cenu, a tak jsme kyvli. V patek vyrazime na 6 dni do dzungle, na zakladnu asi 260km od Iquitos. Vecer jsme sli projit centrum a dat si neco k veceri. Z jidelniho listku na nas vykoukla spousta pokrmu pripravenych ze zvirat, ktera jsme dosud znali pouze ze zoo. Zde naprosto normalni jidelnicek. Kajmani jim dosli, zelvy jsou chranene a tak jsme zvolili prase pekari a paku nizinnou. Na obojim jsme si pochutnali a zatim se zadne zazivaci potize nedostavily. Kolem lamp litali obrovsti motyli o velikosti dvou dlani a vsude po zemi lezli 5 cm velci nosorozici. Komari zadni, v Iquitos je jich malo, zato v dzungli si jich uzijem. Po propocene noci, kdy teplota neklesla ani o stupen jsme vyrazili na trziste na okraji ctvrti Belen. Domy v teto ctvrti jsou postaveny na kulech a kdyz je obdobi destu, plavou na vode a mezi nimi se jezdi na lodkach. Ted je konec obdobi sucha, takze voda byla daleko. Prosli jsme trziste, kde se cile obchodovalo s kuraty, ruznymi druhy ryb, sneky, masem, ovocem, zeleninou, bylinami. Nad timto mumrajem krouzili supi, kteri se obcas odvazili sletet dolu, kde kradli vnitrnosti z ryb atp. Chteli jsme sejit primo do Belenu, ale byli jsme zastaveni domorodcem, z jehoz gest jsme pochopili, ze v Belenu bezpecno pro nas rozhodne nebude. Radu jsme si vzali k srdci a nepokracovali. Chytli jsme kombis do 15 km vzdalene Quistacochi, kde je laguna a mala zoo s botanickou zahradou. V zoo nas nejvice zaujaly nejvetsi ryby sveta - arapaimy a sladkovodni ruzovy delfin. Vsude kolem laguny opet poletovaly spousty pestrobarevnych motylu, vcetne obrovskych modrych zastupcu rodu Morpho. Domorodec nas ukecal na fotku s anakondou. V okoli laguny jsme stravili cele odpoledne. Ted jsme zpatky v Iquitos, pujdem se naveceret (jsme opet zvedavi co to bude), okoupat se a sbalit se do pralesa. Adios amigos!!!

O ceste autobusem jsme zatim nikdy podrobneji nepsali, ale tentokrat musime udelat vyjimku. Jiz na autobusaku v Tingo Maria se kolem naseho autobusu podezrele prochazela lama. Do kufru nam nalozili batohy a vedle nich opravdu natlacili chudaka lamu. I samotni Peruanci z toho byli dost vysmati. Z 29 stupnu a deste jsme projizdeli cerstve zasnezenyma horama. Nas ridic byl jednoznacne nejbojacnejsi ze vsech ridicu v Peru a tak jsme za celou dobu neprekrocili rychlost 30km/h. Cela cesta byla sama serpentina a vsechny decka v autobusu + polovina dospelych neustale zvracela (deti sedely hned pres ulicku). Nad ranem zacaly dochazet pytliky a tak jsme jim dali svoje. My jsme je nastesti nepotrebovali. Meli jsme take dve hodinove zastavky, pri jedne z nich asi vystoupila lama. Ridic nejspise opravoval nejakou zavadu na autobuse. Takze misto v 7 hodin rano, kdy jsme meli vystupovat v Lime, jsme byli nekde daleko v horach. Potiz byla v tom, ze v 11:00 jsme meli odletat do Iquitos. V 8:15 nas jiz znacne nakloneny autobus definitivne zastavil asi 40 km od Limy. Nase nervozita, zda stihnem letadlo, dosahovala vrcholu. Ihned jsme vybehli ven, donutili ridice, ktery bezmocne civel na totalne zrusenou napravu, at nam vyda batohy. Mezitim, co B tahal batohy z kufru, J stopla taxika a s povelem aeropuerto rapido jsme naskocili do auta. Ridic jel opravdu na hranici svych moznosti a moznosti vozidla. Pripadali jsme si jak v Kobre 11. Cestou bylo samozrejme nekolik objizdek a cas neuprosne ubihal. Dojeli jsme do centra Limy, ktera byla totalne zacpana a najednou ridic zastavil a rekl, ze dal uz nejede. Proc, to jsme nepochopili. Preskocili jsme tedy se stejnym povelem do jineho taxiku. Ridic byl mistni, dobre znaly zkratek a take odvazny. V 9:50 jsme byli na letisti. Potre co jsme vystali frontu u letecke spolecnosti Star Peru, jsme asi 30 minut cekali, nez nam zenska vytiskne letenky. Nase letadlo melo 1,5 hodiny zpozdeni. V momente, kdy jsme konecne nastupovali do letistniho autobusu, nas vytahla ven pracovnice letiste, jestli bychom mohli chvili pockat venku. Evidentne nejaky problem. Cekali jsme co bude. Za pet minut prisla a rekla, ze to byl omyl. Uf. Letadlo melo mezipristani v Pucallpe, nad kterou krouzilo mnozstvi supu. Pri preletu jsme pozorovali nekonecny amazonsky prales s klikaticima se rekama. V 15:15 jsme konecne pristali na malem letisti v Iquitos.

V 5 hodin rano nas dle domluvy vyzvedl taxik a vydali jsme se na ntrihodinovou cestu do La Union. Zazili jsme krasne svitani v Andach. V La Union nam taxikar presne podle nasich predem danych podminek zaridil odvoz do Huanuca. Nasedli jsme do kombis, nabrali jeste nejake lidi a vyrazili. Zdejsi kraj je ciste zemedelsky, vsude na svazich male policka, co 200m, to na ceste smisene stadecko krav, koz, prasat, oslu, ovci a psu. Vsechna domaci zvirata jsou tu hrozne mala, asi tak polovicni, mozna i mensi jak u nas. Cesta trvala 4 hodiny a byla naprosto priserna, same serpentiny, uzka silnice, misty bez asfaltu, prikre i vice nez pulkilometrove srazy dolu. Hlavne nase zaludky z toho mely radost. Byli jsme stastni, kdyz jsme dorazili do Huanuca. Tady jsme presedli do osobniho auta, smer Tingo Maria. Abychom odjeli, muselo nas byt presne 5, tak jsme cekali na dalsi pasazery. Nastesti do 20 min se auto naplnilo a dalsi 2,5 hodiny trvala cesta do Tingo Maria. Toto male mesto lezi na okraji hor v tzv. oboci dzungle, coz je nazev pro svezi tropicky les. Je tady vlhko, horko, sero, kazdou chvili prsi. Z okolnich hor porostlych dzungli stoupa mlha. Samotne mesto ale za moc nestoji. Kdyz uz se sem nekdo vypravi, tak kvuli okolni krasne prirode. Mozna, ze sem nekteri jezdi i za nakupem koky. Vecer sedi na ulicich zeny s plnymi nusemi kokovych listu. Krom toho se na ulicich pripravuje spousta ruznych dobrot.  Vice nez jinde se zde ji na ulici, restauraci je tady malo a jsou pres den vesmes zavrene. My jsme ochutnali grilovane banany a moc dobra smazena kolecka, ktera chutnala jako neco mezi palacinkou a langosem, byla polita sladkou stavou. Radu dalsich pochutin jsme nedokazali ani identifikovat. Rano jsme se vzbudili do poradneho tropickeho deste. Voda byla vsude, tak jsme si dali plastenky, coz vzbudilo velkou pozornost  domorodcu, kteri nam na ne porad sahali (pozn. igelitove ponco od Vietnamcu). Nechali jsme se dovest motocarros (zastresena trikolka s motorem) k jeskyni Cueva de Los Lechuzas do blizkeho Narodniho parku Tingo Maria. Kdyz jsme prisli do jeskyne, byla tam na vylete mistni trida s dvema uciteli. Ti nas poprosili, zda se s nima nechceme vyfotit. Stala se z nas vetsi atrakce nez jeskyne samotna, vsichni se s nami chteli fotit. V jeskyni ziji netopyri a pocetna kolonie gvacaru. Krom toho jsou u vchodu do jeskyne papousci. Cele dno jeskyne se doslova hybalo. Sem a tam lezli potemnici, obrovsti svabi a dalsi hmyzaci. V jeskyni byl od gvacaru a papousku hrozny rev. Po navsteve jeskyne jsme se vypravili na kratkou prochazku do dzungle. Bylo to naprosto uchvacujici. Obrovsti modri motyli vetsi nez ptaci (rod. Morpho) letali divoce po svetlinach, vsude sedelo neco zajimaveho at uz barvou nebo tvarem, nad hlavami obcas preletli zeleni papousci. Nasledoval presun zpet do Tingo Maria. Dnes v noci nas ceka 12 hodinovy prejezd do Limy a zitra dopoledne letime do Iquitos v srdci Amazonie.     

Po devitihodinovem nocnim prejezdu jsme se za svitani ocitli v Huarazu, ktery lezi mezi dvema pohorimi Cordillera Negra a Cordillera Blanca, coz je zaroven druhe nejvyssi pohori na svete. Ihned nas jeden z nahanecu zavlekl do hostelu, ubytovali jsme se a pod casovym natlakem jsme si zrovna objednali a zaplatili dva vylety. Najednou jsme byli na pokoji a zjistili jsme, ze jedine potvrzeni o zaplaceni nasich vyletu mame rucne napsany papirek. Tak jsme s obavami cekali, zda jsme v otupeni unavou nenaleteli podvodnikovi. Nastesti jsme meli stesti a asi za dve hodiny od naseho prijezdu jsme uz vyrazeli minibusem smerem k narodnimu parku Huascaran. Hlavnim cilem byly Lagunas LLanganuco. Nase vyprava sice mela pruvodce, ale mnohem lepsi by to bylo bez nej. Zejmena B sedici do ulicky mel sklony k agresivite pote, co malem ohluchl na jedno ucho (provodce byl silene rvouci byvaly ucitel), co byl poprskany od hlavy az k pate a jako bonus dostal 5x loktem do hlavy pri zapalenem vykladu, ktery byl pouze ve spanelstine. B si dal provokativne spunty do usi, coz snasel ucitel velmi spatne. Cestou na laguny jsme se zastavili  u mesta Yungay, ktere bylo znovuvybudovane po nicivem zemetreseni z roku 1970 s naslednym aluvionem, ktery jej totalne znicil a doslova zaziva pohrbil vice nez 18 tis. mistnich obyvatel. Tenkrat zahynula pod aluvionem i ceskoslovenska horolezecka vyprava. Nad troskami byvaleho mesta, z ktereho zbyl jen kousek katedraly a jedna palma byl vybudovan velky pamatnik se sochou Jezise. Obyvatele nemeli pred aluvionem sanci. Ze severniho vrcholu Huascaranu se nasledkem zemetreseni uvolinila masa 15 milionu kubiku zuly a ledu a nasledny aluvion nabral rychlost 300km/h. Na miste katastrofy nas mrazilo v zadech. Pote jsme prejeli k hlavnimu cili - lagunam, kde byl v r. 1970 zakladni tabor ceskoslovenske horolezecke expedice. Z pulky jsme obesli jednu lagunu, bohuzel na druhou uz nebyl cas. Laguny maji zelenou barvu a na hledine se odrazi zasnezene vrcholy nejvyssich hor Ameriky. Okolo jsou porosty zajimavych drevin. Konecne jine stromy, nez eukalypty, ktere naprosto prevladaji ve zdejsich horach. Cestou zpatky jsme se zastavili na veceri a kolem 20 hodiny jsme zcela mrtvi dorazili na hostel. Vecer jsme jeste shaneli autobusy do mesta Huanuco, odkud jsme meli v planu pokracovat do Tingo Maria. Marne, zadny autobus tam nejel, a to jsme obesli pul mesta. Nasledujici den rano jsme v 7 hodin vyjeli spolecne s provodcem a jednim Svedem na trek k lagune Churup. Sved priletel rovnou z Limy a tak nebyl aklimatizovany. Ve tretine trasy zcela odpadnul i po osetreni provodcem. My jsme pokracovali dal. S kazdym krokem obyval kyslika tezkly nohy, ale zvladli jsme to. Vysplhali jsme se do vysky 4450m. Cil stal zato. Cestou zpatky nas kus pod hrebenem zastihla boure se snehem a kroupami. U strazcu parku jsme vyzvedli Sveda a dorazili zpet do Huarazu. Meli jsme toho plne zuby. Domluvili jsme si taxika na brzky ranni odvoz do La Union - mesto mezi regiony Ancash a Huanuco.  

.

Vecer jsme v Pucusuna zavrsili dvema porceni chicharones - smazene morske plody a ryby. Druhy den jsme se presunuli do prasne a hlucne Limy. Obesli jsme par autobusaku a koupili listky na nocni prejezd do Huarazu. Pote jsme se prosli po tentokrate sluncem prosvicene ctvrti Miraflores, pred cestou si tradicne dali cele kure s hranolkama a zapili to chichou moradou - stava z cerne kukurice. Chichu moradu s nami chvili popijela i Baruscina kamaradka Jana se svym peruanskym pritelem. Setkani bylo moc prijemne. Po 2 hodinach stravenych v restauraci jsme sli vybra penize z bankomatu. Ihned po vyberu nam volali z City bank, zda nas nahodou neokradaji, kdyz nekdo vybira v Lime. Transakce jiste byla podezrela, a to protoze zdejsi bankomaty vydavaji max 400 solu, coz jsme zopakovali 3x po sobe. Jdem si odchytit collectivos do centra, pocitame tak s hodinou cesty a pak nas ceka dalsich 9 hodin v autobuse do hor.

V Ice se nam podarilo sehnat nove SD karty do fotaku, rovnou hned dve, takze muzeme fotit do aleluja. Vdecime zato jednomu hodnemu chlapikovi, ktery s nami obesel pul mesta, i kdyz evidentne dost spechal. Z Icy jsme se presunuli busem do Pisca, mesta prosluleho stejnojmennou brandy z vina. Jinak tu neni asi nic moc k videni, teda krome cileho nocniho ruchu a mnoha trosek po zemetreseni, ktere bylo pred dvema lety (7,9 st. Richterovy stupnice). Autobus nas vysadil asi 5km od Pisca na odbocce z "dalnice" - Panamericany. Je to normalni cesta s dvema pruhy, ale plati se na ni myto. Ihned se nas ujali taxikari, zkusene jsme srazili navrhovanou taxu dolu a za ar minut jsme uz dychali smesici prachu a morskeho vzduchu v ulicich Pisca. Tradice je tradice, a tak se a ujal hned jeden z nahanecu. Mluvil anglicky a vypadal docela sympaticky, a uz nas vedl do hostelu s predem stanovenyma podminkama (nasima). Hostel je klidny, pekny, levny a konecne tu tece opravdu tepla voda, pricemz sprcha neprobiji :-)  Vecer jsme ochutnali dary more a zdejsi bile vino a sli jsme na kute. Rano nas v 7:20 vyzvedl autobus a zamirili jsme do pristavu v Paracasu vzdalenem asi 15 km, odkud jsme vyrazili vetsim motorovym clunem k ostrovum Islas Ballestas. Tento vylet znovu absolutne predcil nase ocekavani. Chvili po vypluti se k nasi lodi priblizilo hejno delfinu, pote jsme videli v pisecnych dunach dalsi zahadny obrazec z obdobi Nazcke a Paracazske kultury zobrazujici snad halucinogenni obri kaktus. Cestou pribyvalo mnozstvi nejruznejsiho ptactva hnizdiciho na ostrovech. Kolem samotnych ostrovu jsme se plavili asi hodinu a pritom pozorovali lvouny, tucnaky humboltovy, pelikany, tereje, kormorany guanove, rybaky, chaluhy, racky a spoustu dalsich ptaku. To mnozstvi bylo opravdu neuveritelne a kupodivu jsme nedostali zadny primy zasah vzacnym guanem, kvuli nemuz se vedla i valka. Po navratu do pristavu jsme se rozhodli zamirit do rezervace Paracas, nasim cilem bylo shromazdiste plamenaku v jedne z mistnich zatok. Pozorovanim plamenaku jsme stravili asi hodinu, pote jsme se po silnici vraceli pesky vyprahlou Atakamou, zde s docervena zbarvenymi dunami. Z Parcasu jsme chytli taxika. Po 3 minutach najednou odbocil z cesty a zamiril ke dvema muzum u silnice. Hrklo v nas. J vzpominala na chvaty, kopy a hmaty z kung-fu a B vytahl nuz s tim, ze bude branit J a prave koupene rajcata. Nastesti se ale ukazalo, ze tento taxik funguje i jako collectivo a jel pro dva zamestnance mistni tovarny na Pisco. Uf, to jsme si oddechli. Vecer jsme si v jednom baru dali dalsi Pisco sour  a ochutnali dalsi specialitu z rozne - anticucho = hovezi srdce na spizu. Dalsi den rano jsme prejeli po dalnici zase kus cesty na sever k Lime do rybarske vesnice Pucusana. Zadni turiste, jen rybarske lode, rybari, site, pobihajici psi a spousta pelikanu, racku a kormoranu. S davanim fotek na web jsou opet problemy, zdejsi IT vybaveni je opravdu zradne.    

Na nocni presun jsme se sli poradne posilnit. Zrejme jako prvni v historii restaurace jsme si pro dva lidi objednali cele grilovane kure + obrovskou hromadu hranolek, salat, palive omacky a k tomu jsme dostali hnusne chutanajici zelene polevky, ve kterych plavaly kureci paratky a 2,25 litru Coca coly. Dalo nam to zabrat, ale zvladli jsme to a 2 hodiny do odjezdu autobusu rychle utekly. Navic to bylo opravdu moc dobre. Nasledoval destihodinovy prejezd do Nazcy. Teprve nyni jsme radne pocitili markantni velikostni rozdil mezi Evropanem a Peruancem. Ackoliv nejsme nijak velci, meli jsme co delat abychom jakkoliv umistili nase koncetiny mezi sedadla. Kdyz zacalo svitat, zjistili jsme, ze projizdime kamenitou pousti. Do Nazcy jsme jeli kvuli zahadnym obrazcum, ktere jsme chteli shlednout z letadla. V pruvodci ale psali, ze lety jsou casto rezervovane dlouho do predu, casto se neleta kvuli pocasi atd.  Na autobusovem nadrazi se na nas vrhli tri nahaneci, prekrikovali se, slibovali hory doly, hadali se. Vybrali jsme jeden z nabizenych vzorku a nechali jsme se zdarma odvezt na letiste. Zde vsak na nas zenska zacala zkouset vyssi ceny nez predtim, tak jsme ji poslali do haje a sli hledat nejakou alternativu. Najednou k nam pribehl nejaky chlapek, ze ma pro nas letadlo pouze pro 2 cestujici, a ze muzem letet za pul hodiny. Cenu jsme usmlouvali na jednoznacne nejnizsi na letisti - 60 dolaru na osobu. Nez jsme stihli zaplatit, uz nas soukali do letadla, kde na nas cekali dva piloti a za 5 min jsme startovali. Nase letadlo bylo druhe, ktere ten den vzletlo. Vse se sebehlo neuveritelne rychle. Vsude byly spousty cekajicich nemeckych a dalsich turistu , kteri meli objednane lety dlouho do predu a stejne ani nevedeli, jestli poleti. Nase letadlo bylo opravdu malinke, jen my dva a piloti. Probihalo to tak hladce, ze jsme cekali, kdy nastane nejaky problem. Necekali jsme dlouho. Hned po useduti do letadla, jsme zjistili, ze nefunguje zbrusu nova karta, kterou jsme v ocekavani skvelych fotek dali pred odletem do fotaku. Malem nas z toho kleplo. Nicmene to opravdu stalo zato. Diky akrobatickym kouskum pilotu jsme toho videli opravdu hodne. Piloti naklaneli letadlo ze strany na stranu, abychom oba meli co nejlepsi vyhledy. V rozlehle pousti jsme z obrazcu videli kolibrika, kosmonauta, ruce, opici, papouska, psa, pavouka, kondora a dalsi. Ke konci letu uz nase nastesti lacne zaludky toho mely az po krk. Obzvlaste vyzivne bylo pristani, kdy jsme po runvayi klouzali ze strany na stranu.  Pote jsme se asi hodinu davali dohromady, nez jsme byli schopni chuze a dalsiho presunu. Prejeli jsme 2,5 hodiny kamenitou pousti do mesta Ica. Zde jsme se chteli sejit s jednim Belgicanem, ale spojeni selhalo. Nastivili jsme mistni muzeum, ktere mimo jine obsahuje sbirku zachovalych mumii zdejsiho pohrebiste s ukazkami cilenych deformaci lebek, treparacemi lebek a jinych zajimavosti z paleopatologie. Vecer jsme ochutnali mistni speciality  Pisco sour (koktejl z palenky z hroznu) a papa a la an Huancaina (brambory polite syrovou omackou s chili). Oboji bylo vyborne. Po narocnem dni jsme se tesili na teplou sprchu. Sprchy tady maji opravdu specificke. Nektere jsou napojene na prazvlastni elektricke ohrivace systemem ruznych dratu a pojistkami hned vedle sprchy. Z nasi sprchy ani po 30 minutach nevyteklo nic teplejsiho nez 10 st. Nastalo asi hodinove vyjednavani s mistni domaci slecnou, ktera neumela ani pul slova anglicky a nasi spanelstine moc nerozumela. Kdyz jsme u ni byli asi poctvrte, konecne jsme z ni dostali klice od jineho pokoje, kde sprcha sice fungovala, zato probijela. Janinka dostala behem sprchovani nekolik zasahu, nastesti jsme to prezili ve zdravi. Dnes jsme odjeli 4 km za mesto do Huacachiny, coz je mala vesnice s lagunou a palamami, obklopena pisecnymi dunami, na kterych se da provozovat sandboarding. Misto bylo vskutku malebne. Prosli jsme se po hrebenech rozpalenych pisecnych dun a chvili spocnuli v oaze.   Ted jsme zpatky v Ice a chystame se vyrazit do pobreznich mest Pisco a Paracas.

Cesta z Puna do Arequipy byla unavna, 7 hodin v autobuse neni zadny med. Nastesti jsme jeli prvni tridou v dvoupatrovem autobuse a meli jsme mista hned vepredu s krasnym vyhledem. Altiplano se v puli cesty zacalo menit v poust s mnozstvim obrovskych kaktusu. Pozorovali jsme na dvou jezerech plamenaky, u cesty postavaly lamy, alpaky a vzacne vikune. V pruvodci psali, ze mistni rikavaji: "Kdyz se mesic odtrhaval od Zeme, zapomnel s sebou vzit Arequipu." Nedovedli jsme si predstavit jak to bude vypadat. Cele mesto je vystaveno ze svetle vulkanicke horniny, vsude kolem jsou sopky a clovek si opravdu pripada jako na mesici. Prekvapive centrum Arequipy je moc hezke a zelene. Navstivili jsme museo Santuarinos Andinos - muzeum lidskych obeti v Andach. Nejedna se vsak o obeti zdejsich prirodnich katastrof, nybrz o ritualni obeti Inku nalezenych na vrcholcich hor nejen v Peru, ale po celych Andach. V 1995 nasla expedice perfektne uchovalou zmrzlou mumii 12-14 lete divky, ktera byla na jednom z vrcholu obetovana bohum. Shlednout tuto 500 let starou zmrzlou divku bylo naprosto uchvacujici. V podvecer jsme obesli nekolik turistickych agentur poradajicich vylety do kanonu Del Colca, ktery mel byt nejprihodnejsim mistem k pozorovani kondoru, viskaci (cincily) a vsech ctyrech druhu lam. Krome tohoto je kanon del Colca druhym nejhlubsim na svete s hloubkou 3191m. Moc jsme se tesili. Vstavani bylo doslova vrazedne, ve 2:45 nas vyzvednul minibus. V meste Chivay, kam jsme dorazili asi v 6:30 byla pro nas nachystana snidane, housky s marmeladou, mate de coca, vcetne specialniho prirodniho napoje, ktery je udajne podavan kosmonautum NASA (jmeno si bohuzel nepamatujeme, ale chutnalo to jako naredena ovesna kase). Pote jsme se kodrcali asi hodinu a pul silene prasnou cestou nad kanonem Del Colca ke Cruz del Condor.  Tam jiz staly zastupy lidi cekajicich na kondory stoupajici vzhuru kanonem diky termickym proudum. Asi hodinu jsme obcas 2 km pod nami zahledli nekolik kondoru. Uz uz jsme odjizdeli, kdyz se jeden znenadani vznesl az nad nase hlavy. Byl neuveritelne obrovsky, rozpeti kridel 3,2m, jen tak si chvili plachtil a pak se opet spustil do hloubky kanonu. Po navratu do Chivaye jsme se na hodinu nalozili do horkych termalnich pramenu (40st) a po vydatnem obede jsme se vydali na zpatecni cestu do Arequipy. Cestou jsme prejizdeli pres sedlo ve vysce 4910m. Zvladali jsme to v pohode, na rozdil od 4 Kanadanu, kteri meli problem vylezt z autobusu. Dalsi cestu nam zpestrilo pozorovani viskaci, andskych hus, lam, alpak i vzacnych vikuni. Dalsi den byl odpocinkovy, prosli jsme si v klidu Arequipu, navstivili obrovsky krasne barevny zensky klaster Monasterio Santa Catalina. Trvalo nam 2 hodiny nez jsme prosli timto malym mestem ve meste. Na Plaza de Armas se konal sraz vsech peruanskych ozbrojenych sil, tradicne megalomanska akce s obrovskym policejnim dohledem, kapelou a dovezenou lodi. Pozornost vestiny dustojniku se vsak zamerovala na Janinku, ktere salutovali a zdravili "hola, hola." Za 3,5 hodiny nas ceka 12 hodinovy nocni prejezd do Nazcy. Jeste musime stihnout veceri, coz bude nejspise grilovane kure s hranolkama. Jine jidlo se tu v restauracich v centru prakticky sehnat neda.